V minulosti nebývalo cestování ani zdaleka tím, čím je toto dnes. A tím nemyslím nezbytně jenom doby, kdy ještě neexistovaly pohodlné vlaky, autobusy a letadla. Myslím i doby, jež jsou nám daleko bližší, jež ještě značná část naší populace pamatuje.

Když jsem byl mladý, bydlel jsem třeba jenom kousek od rakouských hranic. A co jsem si při pohledu na pohraniční kopce vždycky uvědomoval? Že se tam, na jejich druhou stranu, zřejmě nikdy nepodívám. Protože by to za to zařizování nestálo, a kdo ví, zda by mě tam náš režim vůbec pustil, zda by se neobával, že tam třeba zůstanu nebo načichnu nepřátelskou propagandou.

To byly doby, kdy se ještě stály dlouhé fronty, když se objevila nabídka zájezdů na daný rok, kdy se to nejlepší z oné vlastně ubohé nabídky vlastně ani k normálním lidem nedostalo, protože to zůstalo ‚pod pultem‘ pro přátele a známé.

A kdo měl to štěstí, že nějaký atraktivnější zájezd do zajímavé země urval, musel počítat i s dalšími těžkostmi. Bylo třeba mít výjezdní doložku nebo tehdy ne zase až tak rozšířený cestovní pas, bylo třeba sehnat devizový příslib, kdejaké razítko a souhlas zaměstnavatele, vízum do zvolené země, a třeba nejen toho… A i když to člověk sehnal, nebylo ještě vyhráno, protože mohl být kdokoliv z jakéhokoliv důvodu vrácen třeba i přímo od zadrátovaných hranic.

To dnes už je o poznání lépe. Většinou se toho po nás v cizích zemích zase až tak moc nechce, a náš stát nám také neháže zbytečné klacky pod nohy. Ale přesto to ani dnes nemusí být snadné. Třeba kvůli té prokleté pandemii z posledních let. Kdy nám kvůli ní notně omezovali možnosti cestovat, kdy se pro nás nejedna země uzavřela, chtělo to mít PCR testy a potvrzení o očkování, respirátory, registraci v různých databázích…

Ale přesto je dobře, že dnes mám to, co máme. Protože dnes už nám nezakazují cestovat bezdůvodně. Jenom jsou ty důvody někdy příliš zmatené, což se ale dá od politiků čekat.